Podzim
Podzim
Miluji podzim, protože mi připomíná tebe. Vítr se svobodnou duší, který přináší život a hru kamkoliv se dostane, zároveň však ničí klid a pohodu. Podzimní vítr se nedá zkrotit, ani zastavit. Někdy je těžké se s ním zžít, ale není nikdo, kdo by ho nenáviděl. Vítr letá vysoko a tak rychle jak se mu zachce. Hladí mě po tvářích a šeptá slovíčka lásky. Miluji podzimní vítr, protože je jako ty.
Miluji podzim, protože mi připomíná chvíli, kdy jsme se poprvé potkali. Byla to doba, kdy listy na stromech žloutly a červenaly. Lidé kolem již chodili tepleji oblečeni a jejich povinná výbava obsahovala deštník, jelikož každou chvíli z nebe padaly velké a smutné kapky deště, které se po několika vteřinách letu vždy rozprskly o vydlážděný chodník. Lidé pak nadávali a ti co neměli deštník se rychle utíkali schovat. Nechápal jsem je. Vždyť děšť je tak vysvobozující. Můžete se odprostit od zbytečných myšlenek a nechat duši létat mezi kapkami vody. Mysleli si, že jsem se zbláznil a možná měli pravdu, opravdu jsem si v tu chvíli připadal šťastný a svobodný a bylo mi jedno, co si o mně ostatní myslí.
Pamatuji si, jak si mě tenkrát uprostřed velkého lijáku chytil za rameno. Už ani nevím, co si mi v tu chvíli řekl, ale velmi dobře si pamatuji tvůj úsměv a milé jiskrné oči. Schoval jsi mě pod velký modrý deštník a odvedl do svého bytu. Zatímco venku řádila vichřice a prudký déšť bubnoval do střech a oken, seděl jsem u krbu přikrytý dekou a s horkým čajem jsem se díval do tančících plamenů. Byl to krásný den, povídali jsem si o všem možném a když liják utichl a my se museli rozloučit, bylo mi smutno.
Od toho dne jsem každý den chodil do parku a doufal, že tě ještě alespoň jednou uvidím. Sám jsem nechápal proč. Vlastně sem tě ani neznal, ale mé srdce toužilo být s tebou. Toto přání se mi však nevyplnilo. Po třech měsících jsem to vzdal a uzavřel se doma. Celý dny jsem trávil smutným hleděním z okna. Vlastně si na tu dobu moc nevzpomínám. Nevím, co jsme probírali ve škole, ani co důležitého se odehrálo ve světě. Bylo to jako kdybych nežil.
„Nenávidím podzim, protože mi připomíná chvíli, kdy jsme se setkali.“ říkal jsem si v duchu, když jsem po roce z okna pozoroval jak si jemný větřík pohrává s načervenalým lístkem javoru a snáší ho pomalu na zem. Tenkrát jsem si řekl, že se musím vzpamatovat a začít zase žít. Vyšel jsem tedy na procházku, ale moje nevědomí mě opět zavedlo do toho parku.
Nevím jestli to byla náhoda, nebo hříčky osudu, ale viděl jsem tě. Seděl si na lavičce a vypadalo to jako, kdybys spal. Pomalinku jsem došel až k tobě. Bál jsem se, že se rozplyneš jako fatamorgána na poušti, ale to se nestalo.
Opět jsem zažil úžasný den. Vzpomínám si, byla zrovna podzimní rovnodennost. Povídali jsem si až do západu slunce a já ti řekl o svých pocitech a o tom, jak jsem ten rok trpěl. Jenom jsi se potutelně usmál a pohladil mě po vlasech. V tu chvíli mi to došlo a taky jsem se usmál.
Díval jsem se jak pomalu odcházíš a mě necháváš sedět na té lavičce, ale tentokrát jsem nebyl tak smutný, věděl jsem něco, co předtím ne.
Miluji podzim, protože podzim jsi TY!