Povídky od Luchii

 Andělé a Démoni V.

Pravda

            „Můžeš mi laskavě vysvětlit, co to mělo znamenat?!“ to byl poprvé, co jsem viděl Mary takhle rozzlobenou. Ráno mě Tom vytáhl z postele s tím, že mám jít okamžitě za ní. Když jsem došel do pokoje, kde na mě čekala, vyřítila se jako nadopovaná želvička s více než rozezleným výrazem a já absolutně netušil, co se děje.

            „Dnes ráno jsem se dozvěděla, co jsi provedl včera na oslavě, a ještě ke všemu u královského stolu!“

            „Eh? Mohu se zeptat z čeho že jsem to obviněn? Já nic špatného neudělal,“ zmateně jsem se na ní podíval a doufal, že se to nedorozumění vysvětlí dřív než mě sežere (alespoň takový jsem z ní měl v tu chvíli pocit)

            „Cože?! Ty se ještě ptáš?“ šokovaně se na mě podívala. „Odmítl jsi splnit požadavek jednoho z andělů! To je ten nejhorší přestupek,“ rozčilením měla zarudlé uši a bez přestávky na mě hleděla.

            Teď jsem zase čučel jako péro z gauče já, „Cože? Proč bych jim měl dovolit hrát o mě nějakou přiblblou flašku?“

            „No a? Hele, já nevím, co se tam přesně dělo, nebo co po tobě chtěli, ale tvou je povinností je splnit jejich vůli ať už jde o nalévání pití nebo hraní flašky.“

            V duchu jsem dusil vztek až jsem ho úplně udusil a on vyplaval napovrch, „No jasně, takže až se se mnou bude chtít celý palác vyspat, prostě zavřu hubu a vlezu jim poslušně do postele?!!“ možná jsem teď trochu přeháněl, ale prostě už se to nedalo vydržet. Byl jsem z těch divných zvyků a pravidel zblblý a tohle mě už vážně naštvalo.

            „Konečně jsi to pochopil,“ řekla Mary naprosto v klidu, jako kdyby se nechumelilo a potom odešla z místnosti. Zůstal jsem šokovaně stát na místě s pusou dokořán. Co tohle má sakra být?!

            Evidentně jsem nepřeháněl. Jediné na co jsem se zmohl bylo zavřít pusu. Nechápal jsem už vůbec nic. Proč bych měl něco takového dělat? Už toho bylo nějak moc a tato informace mě opravdu dorazila. Vyrazil jsem z pokoje, abych našel Maxe, potřeboval jsem nutně odpovědi a on byl jediný, kdo mi to mohl všechno v klidu vysvětlit. Prohledával jsem snad všechny místnosti, kam andílci chodí a nakonec jsem ho našel v knihovně. K mému štěstí tam nikdo jiný nebyl. Max seděl

u stolu a četl si knížku, tedy do té doby, než jsem se tak přiřítil jako vypěněná CocaCola a málem převrhl stůl na zem.

            „Čau Miki, co se děje?“ překvapeně se na mě podíval a odložil knihu vedle sebe na stůl.

            „Ahoj, potřebuji s tebou nutně mluvit,“ udýchaně jsem se posadil naproti němu a snažil se zklidnit svůj dech, abych se mohl začít vyptávat.

            „Tak co se děje? Vypadáš jako kdyby tě přejela parní lokomotiva. Snad někdo neumřel?“ maličko se zasmál. No, někdo ten morbidní humor mít musí.

            „Děje se toho dost! V první řadě, dneska ráno jsem dostal seřváka od Mary, která mi svým způsobem naznačila, že bych měl andělům dělat snadno dostupnou děvku, pokud si o to řeknou,“ vychrlil jsem ze sebe a pak mu popsal ranní rozhovor, který mě více než překvapil, ale Maxova reakce mě šokovala mnohem víc. 

            „Asi tě to nepotěší Miki, ale andílci musí plnit každé jejich přání,“ jenom pokrčil rameny, pro něj to asi nebyla žádná horká novinka.

            Vykulil jsem nevěřícně oči. To to bere tak s klidem? „Takže ty ….. „

            Zakroutil hlavou, „Já už patřím Alexovi,“ zatahal za límec své modré tuniky, kterou ze zadu zdobil znak plačícího orla, jenž patřil andělu Alexovi, „Tyto služby ode mě ostatní nemohou vyžadovat,“ tiše se pro sebe zasmál. Nejspíš to všechno bral s nadhledem.

            „Eh? Takže spíš s Alexem?!“ maličko jsem vyjekl, už toho na mě bylo moc a má mysl přestala pracovat, takže jsem si připadal jako trouba s IQ mandarinky.

            Max se na mě podíval a trochu se začervenal, což samo o sobě už vypovídalo, jak bude znít odpověď, „Kdyby ne, nosil bych ještě pořád bílé roucho,“ maličko si povzdychl, ale pak se mě mírně a povzbudivě usmál.

            Už po druhé za tohle ráno jsem jenom přihlouple čučel s otevřenou pusou. Myslím, že kdybych teď něco jedl, asi bych se udusil kašlem. Byl jsem upřímně vyveden z rovnováhy. Tak takhle to tedy chodí. Pokud chceš být přiřazen k nějakému andělovi, musíš s ním strávit noc. No to je paráda! Nic jiného jsem si nepřál!

            „No tak tuhle drobnost nám Mary jaksi opomněla říct,“ vypadlo ze mě trochu přidušeně až po několika minutách mlčení.

            „Neboj se, není to tak zlé, jak si asi teď myslíš,“ usmál se Max, „Promiň, Miki, ale mám teď nějakou práci a musím už jít, promluvíme si ještě někdy jindy, jo?“ zvedl se od stolu a uklidil knihu na místo, načež odcupital pryč.

            Bylo mi z toho všeho na nic. Nějak jsem vůbec netušil, co teď mám dělat. Mohl jsem přemýšlet, jak dlouho jsem chtěl, ale stejně bych došel k tomu, že se v žádném případě nenechám do něčeho nutit proti své vůli. Budu to tu muset zkrátka nějak přežít a snažit se zůstat v bílém oblečku. Takhle mi to vyhovovalo.

            Další dva dny jsem dělat všechno proto, abych si to alespoň u Mary vyžehlil, což se mi podařilo, jakmile jsem jí slíbil, že už se to nebude opakovat (Tenhle blábol platí na všechny autority). Během této doby jsem měl štěstí a nesetkal jsem se  s žádnými královskými, takže ani

s Clarkem. Jenže neměl jsem dost velké štěstí a třetí den mi Mary oznámila, že budu sám dělat společnost v lázních Timovi, Samovi … a Clarkovi.

            Z hluboka jsem se nadechnul a vešel ze šatny do podzemní jeskyně. Ti tři si už hověli

v jezírku s horkou vodou, napuštěnou olejíčkem, ze kterého se parádně motala hlava. Rozhodl jsem se chovat normálně, jakože se nic nestalo

            „Ahoj,“ vlezl jsem za nimi do vody.

            Oplatili mi pozdrav a Clark se hned ujal pošťuchování, „Tak tady máme toho našeho rebelantskýho andílka,“ usmál se a přesunul se vedle mně, z čehož jsem moc nadšený nebyl. Snažil jsem se však zachovat si klidný výraz a jenom se usmál.

            „Doufám, že ti Mary moc nevynadala. Nebyl to zas až tak hrozný přestupek,“ podíval se na mě Sam s trochu pobaveným výrazem.

            „Věřte nebo ne zažil jsem už i horší seřváky,“ pokrčil jsem rameny a malinko se poušklíbl, protože jsem si vzpomněl na obvyklou konverzaci u nás doma, která pravidelně probíhala ve zvuku poněkud vysoké hlasitosti.

            Vysloužil jsem si tři pobavené pohledy a další hodinu se jenom pilo a povídalo o běžných tématech. Nakonec jsem se rozešli do šaten. Jelikož jsem tam byl z andílků jediný, měl jsem celou místnost jenom pro sebe.  Mohl jsem si tak vychutnávat klid, teda do té doby než se ozvalo cvaknutí dveří. Do šatny vstoupil Clark a hned za sebou zavřel. Naštěstí jsem už byl oblečený, asi bych ho neměl zbytečně provokovat, pokud chci zůstat v tomhle stavu.

            „Clarku? Chceš něco?“ snažil jsem se o nenucený tón, jako by se vůbec nic nedělo a ještě jsem si utáhl uzel na svém obleku.

            Jenom se pobaveně ušklíbl a udělal krok směrem ke mně, „Jo. Tebe!“

            Překvapeně jsem zamrkal i když bych tuhle odpověď mohl čekat, ale rozhodl jsem se dělat hloupého a že nevím, o co tu jde, „Co? Jak to myslíš? Proč mě? “

            „Protože se mi moc líbíš a já jsem moc sobecký na to, abych tě přenechal někomu jinému,“ ďábelsky se pousmál a udělal další krok.

            „Víš, Clarku, možná by ses měl naučit ptát ostatních na jejich názor. Nemůžeš pokaždé mít všechno, co chceš,“ pronesl jsem celkem v klidu a doufal, že to zabere a Clark mi dá pokoj – ach, jaká to naivita mě stihla.

            Uslyšel jsem jenom pobavené zavrčení, než mě Clark chytil za zápěstí a druhou rukou narazil na zeď. „Mýlíš se, Miki, vždycky dostanu to, po čem toužím. A slibuji ti, že do dvou dnů budeš můj,“ blýsklo se mu v očích a přejel mi dvěma prsty po tváři. Vydržím celkem dost, ale v tuto chvíli jsem začal být vyděšený. Ani na sekundu jsem nepochyboval, že Clark svůj slib splní, i přes můj nesouhlas.

            „Tak zatím, můj malý andílku,“ hrubě mě políbil na rty a po pár sekundách pustil mou ruku a odešel. Zůstal jsem tam stát v šoku a s náznaky paniky.

            Nevěděl jsem, co mám dělat. Svezl jsem se podél zdi na zem a složil hlavu na kolena. Proč zrovna já? Co jsem komu provedl? Byl jsem zoufalý. Neuměl jsem si představit, že bych udělal to, co po mně Clark chce. Prostě to nešlo!

            „Miki, jsi v pořádku?“ velká teplá dlaň se lehce dotkla mého ramene a já sebou cukl. Obával jsem se vzhlédnout, ze strachu, že to bude Clark, ale pak jsem si v duchu zanadával, ten nemá takhle klidný a příjemný hlas. Byl to Sam. Už zase přišel po Clarkovi a ptal se mě, jestli jsem

v pořádku, čemu vděčím za takovou starost?

            „C-co tu děláš?“ rozhlédl jsem se kolem po šatně, ale nikdo jiný tam nebyl.

            „Promiň, nechtěl jsem tě vylekat. Když jsme odcházeli z šatny, Clark někam zmizel. Měl jsem o tebe starost. Znám ho moc dobře a vím, čeho všeho je schopen, aby dostal, co si umíní. Takže jsi teda v pořádku? Vypadáš vyděšeně,“ jeho hlas zněl opravdu starostlivě a já si byl jistý, že tomuhle člověku můžu věřit.

            Zkrátka jsem to nevydržel. Sam na mě byl celou dobu milý a já se prostě potřeboval někomu svěřit s tím, co se ve mně za posledních pár dní nahromadilo. „Nevím jak to mám říct. Jsem vyděšený z toho, co jsem se dozvěděl nedávno. Teda myslím, jak je to tu s andílky a barvou jejich oblečení. A pak je tu Clark. Já s ním nechci mít nic společného. Jak se mám bránit? Co mám udělat, aby mě nechal na pokoji?“ zoufale jsem se podíval do té milé tváře a doufal, že Sam přijde

s nějakým nápadem, jak z toho ven.

            Díval se mi do očí a pak chápavě pokývl hlavou, „Jedno řešení by tady bylo, ale nejspíš se ti moc líbit nebude. Andělé ti dají zaručeně pokoj, když budeš patřit jinému.“

            „Jo, to mě napadlo, ale je tu malý problém. Clark řekl, že mě dostane do dvou dnů. Kde mám tak rychle sehnat někoho, kdo by mě měl alespoň trochu rád?“

            Koukal jsem na Sama, jak usilovně přemýšlí. Ani jsem si neuvědomoval, že oba sedíme na studené zemi, Pro mě bylo v tuto chvíli podstatné, aby Sam něco vymyslel a já se tak mohl vyhnout Clarkovi, který se dle svého chování stejně otáčí za každou pěknou tvářičkou. Doufal jsem v nějaký zázrak nebo spásný nápad, abych nemusel zůstat s tím sukničkářem s andělskými křídly, ale Samova další věta mě opravdu zaskočila.

            „Můžeš se stát mým andílkem.“