Andělé a Démoni IV.
Slavnost
Druhý den jsem absolutně neměl čas na přemýšlení a poptávání. Takže význam toho, co to znamená odložit bílé roucho, mi stále unikal. Téměř veškerý čas jsme trávili přípravou nějaké obrovské slavnosti. Nevím přesně, co se slavilo, ještě se ve svátcích andělů moc nevyznám, zaslechl jsem akorát, že se slaví nějaké vítězství. Velký společenský sál jsme vyzdobili tmavě-modrými brokátovými závěsy a na stoly se naaranžovaly bíle květiny – růže, lilie, orchideje a další. Výsledek naší celodenní práce byl úchvatný. Všechno bylo dokonalé, už zbývalo jenom abychom se šli převléknout a slavnost mohla začít. K příležitosti těchto důležitých svátků máme v šatníku mnohem hezčí šaty, než běžně nosíme.
„Miki!“ zastavila mě Mary na chodbě těsně před mým pokojem. „Dneska večer budeš dělat společnost andělům u královského stolu.“ Mezi anděly se vyskytuje elita, obyčejně čítá patnáct členů, kteří něčím vynikají nad ostatními a říká se jim královští.
„Cože?! Proč já? Vždyť jsem tu teprve třetí den. Co když něco pokazím?,“ zachvátila mě panika a vykulil jsem oči
Mary jen pokrčila rameny: „Promiň, Miki, ale nemůžu ti pomoct. Jeden z nich si tě vyžádal a mou povinností je jeho přání splnit, tak se běž připravit.“
Zamyšleně jsem odkráčel do pokoje. To vůbec nedává smysl. Proč zrovna mě? Kdo si mě tak mohl vyžádat? Ani po třech dnech jsem zdejší společnost plně nepochopil. Všichni se ke mně chovali trochu zvláštně, jako kdybych byl v něčem neznalý a nezkušený. Mám pocit, že mi stále uniká podstatně důležitá věc.
Na další přemýšlení už mi nezbyl čas. Chýlilo se k osmé hodině, a tak jsem se rychle oblékl, učesal (ano i to občas zvládnu) a vydal jsem se do velkého sálu, kde už byli téměř všichni obyvatelé paláce. Všechno bylo honosně vyzdobené a andělé se na první pohled vznášeli ve svých bohatých
a krásných róbách. Připadal jsem si mezi nimi jako nějaký odpad z ulice, což jsem vlastně byl. Tom a Max seděli spolu u jednoho stolu a když mě zahlédli, jenom s úsměvem zamávali a bavili se zase dál. Úsměv jsem jim oplatil, nejraději bych šel za nimi, ale má povinnost mě nesla až ke stolu úplně vepředu, kde seděli královští. Už zdálky jsem zahlédl Samovy blonďaté vlasy, překvapilo mě to, nevěděl jsem, že i Sam patří mezi elitu, ale dalo se to čekat. Na malou chvíli mě naivně napadlo, že to on si mě vyžádal, ale pak jsem spolkl hořkou pilulku poznání. Vedle Sama seděl Clark a už se na mě z dálky usmíval.
„Miki, rád tě zase vidím,“ upozornil na můj příchod všechny kolem stolu. „Dámy a pánové, tohle je nový andílek Michael, zvaný Miki,“ usmíval se od ucha k uchu a já se cítil poněkud trapně, když na mě všichni královští zírali jako důchodci na nové zboží v katalogu.
„Ehm, ahoj,“ nervózně jsem se pousmál a doufal, že se budu moct držet zbytek večera
v ústraní.
Clark se opět krátce zasmál a představil mi všechny přítomné. Za těch několik dní, co jsem tady, už mi bylo představeno tolik lidí a andělů, že jsem stejně všechna ta jména hned zapomněl. Alespoň snaha se cení.
Po seznámení jsem se posadil vedle andílka jménem Peter, který už tu byl asi dva týdny. Dohromady nás tam bylo sedmnáct. Peter byl oblečený stejně jako já do bílého roucha a živě se
s královskými bavil, skoro jako by byli nejlepší přátelé. Nechápal jsem to, asi nemám odvahu se
s každým hned dát do řeči.
Další hodinu a půl jsem zastával funkci tichého pozorovatele. Občas jsem někomu odpověděl na otázku nebo dolil pití, ale to bylo asi tak vše, zatímco Peter se choval úplně jinak. Připadal jsem si trochu zvláštně, když jsem pozoroval, jak Peter s ostatními anděly neskrývaně flirtuje a oni si to evidentně uvědomovali a bavilo je to.
Poslouchal jsem ty jejich blepty a usmíval se. Některá hlášky opravdu neměly chybu. Dalo by se říct, že jsem se i docela pobavil, ale pak jsem si všiml Clarkova upřeného a trochu nebezpečného pohledu a úsměv mi zmrzl na rtech. Ani nevím proč, ale nebylo mi z toho moc dobře. Omluvil jsem se a zamířil na záchod, abych se trochu opláchl a uklidnil. Opřel jsem se o umyvadlo
a umyl si obličej. Najednou mě ze zadu chytly něčí paže.
„Copak není ti dobře?“ byl to Clark a nakláněl se těsně k mému uchu.
Vysmekl jsem se mu a otočil se čelem, měl jsem špatný pocit, když jsem byl otočený zády
k němu, „Ne, je mi fajn. Potřebuješ něco?“ pokusil jsem se o neutrální tón.
„Chm, vlastně ani ne,“ poušklíbl se a v očích se mu zablýsklo, „To tvoje chování mě přivádí k šílenství, ale líbí se mi to,“ zněl spíš pobaveně než naštvaně a já byl v tu chvíli rád, že jsem nevěděl, co přesně tím myslel. Jenom jsem pokrčil rameny a Clarkovi po tváři přeběhl pobavený úsměv, otočil se a šel pryč. Ve dveřích se potkal se Samem.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se mě, když Clark odešel a mezitím si umýval ruce.
„No jasně, proč bych neměl být?“
„No, znám Clarka moc dobře,“ podíval se ke dveřím a zase zpátky, „Dávej si na něj pozor. Má hrozný zlozvyk nedat své oběti pokoj, dokud nedostane, co chce,“ povzdechl si a podíval se na mě.
„Neboj, budu se snažit, abych byl v pořádku. Nedám se tak snadno,“ povzbudivě sem na něj mrknul a vydali jsme se zpátky do sálu.
Zábava byla v plném proudu a téměř všichni už byli podnapilí. Nejhorší ze všeho bylo, že jsem zůstal u královského stolu sám, protože Peter někam zmizel a už se neobjevil. Zřejmě jsem byl jediný, kdo absolutně netušil, kde je, protože ostatní sem tam prohodili nějakou poznámku na jeho adresu, ale ten skrytý význam mi nějak pořád unikal.
„Lidi, já mám výborný nápad!“ vykřikl Clark který byl už více než podnapilý.
„To není možné, vážně?“ odpověděl mu jiný anděl s patřičnou dávkou ironie.
„Haha, velmi vtipné,“ zašklebil se na oplátku Clark, „Co kdybychom si zahráli flašku a na koho to padne smí tady našeho krásného andílka … políbit“
Slyšel jsem třináct nadšených „Ano!“¨, jediní, kdo nesouhlasili jsem byl já a Sam, který se zatvářil dost nepřívětivě a na Clarka hodil zamračený pohled
„Super, takže domluveno,“ zajásal nadšeně Clark a už se chystal uklidit na stole, aby mohl vzít prázdnou láhev od vína.
„Ehm, ale mě se nikdo neptal a já říkám NE!“ naštvaně jsem přimhouřil oči. Co si to o sobě sakra myslí? Nebudu jim dělat trofej ve hře!
U stolu nastalo hrobové ticho a všichni do jednoho na mě vyjeveně zírali, jako kdybych vystoupil z UFO talíře. Kdybych nebyl v tak trapné situaci, asi bych se kvůli těm výrazům rozesmál, ale pud sebezáchovy mi to nedovolil, a tak jsem zůstal nechápavě koukat.
„Miki, dneska už máš volno. Můžeš jít.“ z toho šíleného trapasu mě vysvobodil až Sam, který se trochu nervózně porozhlédl po ostatních.
Na nic jsem nečekal, rozloučil se a v rychlosti opustil sál s udivenými pohledy všech okolo. Zamířil jsem do svého pokoje a měl jsem v plánu se druhý den na všechno konečně vyptat Maxe. Co se to tady děje? Jak se mám chovat? Už vážně ničemu nerozumím. Z těch nevysvětlených otázek jsem byl zmatený ještě víc a odpovědi jsem potřeboval co nejdříve, ale naneštěstí byli všichni na slavnosti a tam jsem se teda už vážně vracet nechtěl.
Myšlenky a otázky mě pronásledovaly i v posteli a to ještě tak dvě hodiny, než jsem konečně usnul a mohl na všechno na chvíli zapomenout.
Komentáře
Přehled komentářů
Aaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaahhhhh....sakryyyyyš a jak je to dáááááál ????? super super povídečka :) nikdy by mě takovej napad nikdy nenapadl xD ....myslim s temi andilky :D
Juj snad s nim bude sam nebo nekdo takovej :D radsi bych s Mikim videla satana nez clarka xD už se těším na pokráčko :D....kdyžtak mi napis na blog kdy bych tak mohla očekávat další díleček :D moc sem si tenhle cykluuuus oblibila :D
kated
(www.kagome-sora.blog.cz, 22. 1. 2012 14:01)