Andělé a Démoni III.
V lázních
Probudil jsem se druhý den, když mi sluneční paprsky nepříjemně tančily po obličeji. Ani nevím, kolik přesně bylo. Mary nám řekla, že andílci mohou vstávat a chodit spát, kdy se jim zachce. To je paráda! Takovýto režim mi nemohl nevyhovovat. Moc rád si vyspávám až dlouho do oběda. Dalo by se říci, že jsem noční sova. Ráno dlouho spát a večer být aktivní.
Včera jsme celé odpoledne strávili ve společenské místnosti a seznámili se s mnoha zajímavými lidmi. Nejvíce jsem se asi spřátelil s Maxem. Je to osmnáctiletý „modrý andílek“ se zlatými vlasy a trávově zelenýma očima. Myslím, že je mezi anděly docela oblíbený. Celý večer jsme si povídali o všem možném tady v paláci i o životě venku. Bylo to více než fajn. Max je hodně upovídaný a veselý, hned na první pohled mi byl sympatický a rozhodně se s ním nedá nudit. Skoro jako kdyby byl můj protiklad. Netvrdím, že jsem protivný morous, ale většinou moc nemluvím
a málokomu se dokážu otevřít se svými pocity.
Ozvalo se zaklepání na dveře, které mě přimělo opustit svět vzpomínek na včerejší večer
a podívat se ke dveřím, kde stál Tom.
„Ahoj Miki, promiň jestli tě budím, ale Mary vzkazuje, že máme jít my čtyři, ještě
s holkama, za ní.“
„No jasně,“ vyskočil jsem z postele, navlékl na sebe to divné oblečení, prohrábl si svoje uhlově černé vlasy a by jsem připraven vyrazit. „Nevíš, co se bude dít?“
„Myslím, že nás chce představit andělům a přiblížit, co se od nás očekává, nebo nám prostě sdělí nějaké úkoly,“ pokrčil rameny.
Povzdechl jsem si a vydal se s Tomem do stejného pokoje, kde nám včera Mary vysvětlovala vše potřebné. Julie a Stela už seděly na místě a naše opečovávatelka postávala u okna.
„No sláva!“ zasmála se a pokynula nám, abychom se posadili: „Teda Miki, ty jsi pěkná Šípková Růženka, to ti teda povím,“ usmála se na mě a já jenom sklopil hlavu, jakože se omlouvám. „Když už jste tady všichni, ráda bych vám předala týdenní program, kde je zapsáno kdy a kde máte v tu dobu být,“ podala nám papíry se dny a pod tím byly rozepsány různé činnosti
a časy, které k nim příslušely.
„Pamatujte si, že programy se budou různě měnit, ale postačí, když se ze začátku budete řítit tímto papírem. A další věc, dnes budete dělat společnost andělům v lázních. Není to nic těžkého, můžete se s nimi bavit a hlavně jim budete dolévat pití. To zvládnete,“ povzbudivě se pousmála až jí na tváři vyskočily ďolíčky jako dvě jamky na kuličky.
Doufal jsem, že to opravdu bude taková brnkačka, jak to Mary popisovala, ale já měl stejně takový malý problém. Bavit se s nimi nebudu, na to nejsem dostatečně hovorný a nalévat pití? To si snad ze mě děláte srandu, když jsem nervózní mám obě ruce levé a nejspíš někomu udělám zadarmo vlasovou proceduru s vůní saké. Ale už s tím počítám, to bych to totiž nebyl já, abych se hned první den nějak neztrapnil. Stejně jako první den na střední škole. Jeden velmi „milý“ kluk ze třeťáku se bavil tím, že když šel kolem kontejneru na čaj, pouštěl kohoutek na plný provoz, takže tím pocákal všechny, kteří byli nejblíže. Samozřejmě jsem mezi nimi byl také já a domů se šel
s mokrýma kalhotama, pověstí zkaženou do budoucích let a poznámkou o nevhodném chování
v jídelně (ten kluk utekl a oni to přišili mně).
Zanechal jsem vzpomínání, když nám Mary popřála hodně štěstí a zavolala jednoho andílka, který tam měl jít s námi. Vydali jsme se tedy všichni na oběd, abychom byli včas v lázních. Vlastně ani nevím, co bylo k jídlu. Viděl jsem to poprvé. Vypadalo to jako knedlík ze zvláštního těsta
a uvnitř namotaná rolka z masa (jak jsem se dozvěděl bylo to kachní maso) a to celé zalité zelenobílou omáčkou. Na první pohled jsem začal přemýšlet, že nás chtějí otrávit, ale když se do toho všichni pustili s chutí, řekl jsem si, že nebudu o hladu a snědl to. K mému překvapení jsem musel přiznat, že to bylo výborné.
Po obědě nás naše cesta zavedla do dlouhé chodby a poté na točité schodiště, které jsme sešli dolů do podzemí. Andílek jménem Robin nás zavedl do malé šatny a zde jsme se převlékli do lehčích roušek, které zahalovaly jenom spodní část těla (u dívek samozřejmě i vrchní). Z šatny vedly další dveře do obrovské podzemní jeskyně, která byla osvětlena snad stovkou pochodní. Jednotlivá jezírka s horkou vodou, z nichž se kouřilo, byla oddělena malými skalisky. V jeskyni panovalo tajemné pološero a na stěnách tančily stíny, způsobené světly pochodní a odrazy vody.
„Hele lidi, k andělům se chovejte uctivě, jsou pro nás něco jako pánové a splňte jim jakékoliv přání, nebo budete mít problémy,“ poučoval nás Robin a zamířil k jednomu většímu jezírku, kam za chvíli měli přijít ti „bohové“. Poušklíbl jsem se pro sebe a nadával si, abych konečně s tou ironií přestal.
Ještě jsme stihli zjistit, kde se nachází veškeré pití a další věci, než se otevřeli dveře na druhé straně jeskyně a do podzemních prostor vstoupilo pět andělů. Nejspíš to teď bude znít divně, ale moje ironie se stala téměř skutečností. Možná to nejsou přímo bohové, ale rozhodně jsou všichni (do jednoho) nadpozemsky krásní. Tři z nich měly vlasy ve světlých odstínech hnědé, jeden byl zrzavý a poslední měl jasně zlatou barvu vlasů. Když došli k okraji bazénu, úplně jsem cítil jak nás skenují pohledy, a pak se potěšeně usmáli.
„Vítejte u nás, andílci, já jsem Clark,“ oznámil ten zrzavý a vlezl si do vody. Postupně se všichni představili jako Jim, Lukas, Dan a ten blonďatý jako Sam.
Připadal jsem si jako Alenka v říši divů. Andělé živě diskutovali o všem možném a snažili se do hovorů zapojovat i ostatní andílky, kteří měli co dělat, aby vůbec stíhali dolévat pití. Sám jsem toho za tu dobu moc neřekl, spíš jsem poslouchal, co ostatní vyprávějí. Takhle se mi to líbilo, stát trochu bokem, tiše naslouchat a sledovat dění kolem sebe.
„Děje se něco nebo jsi takhle zamlklý pořád?“ ozvalo se těsně vedle mě zrovna když jsem se opět zatoulal v myšlenkách kamsi pryč. Byl to Sam a upřeně mě pozoroval svýma temně modrýma očima.
„Ne, nic se neděje. Jenom nevím, co bych měl říkat, raději poslouchám,“ odpověděl jsem po pravdě a raději se podíval někam jinam.
„Jak se jmenuješ?“
„Michael, ale všichni mi říkají Miki.“
„A jak se ti tady líbí?“ pousmál se Sam.
„No, upřímně? Zatím jsem z toho všeho spíš zmatený.“
Sam se neustále usmíval a kývl: „Jasně, to chápu. Určitě se tady brzy zabydlíš a doufám, že se ti tu bude líbit.“
„Taky doufám,“ unikl mi malý úsměv.
„Hele Same, nebuď lakomej a ukaž mi tady toho andílka,“ připlaval k nám lehce podnapilý Clark a chytil mě kolem ramen. Pokusil jsem se nenápadně vyklouznout, ale měl docela sílu a neuvolnil sevření ani o píď.
„Clarku, bud trochu jemnější,“ zamračil se Sam: „Nebo snad chceš z tohohle malého andílka udělat placku?“ Clark se jen zahihňal a pustil mě.
„Díky,“ pošeptal jsem Samovi a šel dolít Lukasovi a Danovi víno. Takhle jsme se bavili asi další tři hodiny, než se ta pětice rozhodla jit zase jinam a odůvodnili to jako dodržování určitých povinností. My andílci jsme čekali až vylezou, abychom se také mohli jít převléknout. Stál jsem těsně u schodů, když kolem mě prošel Clark.
„Neboj se, to bílé roucho velmi brzy odložíš,“ zašeptal mi do ucha a zamířil spolu s ostatními do jejich šatny.
Vlastně jsem ani nechápal smysl těch slov, ale po zádech mi přeběhl ne moc příjemný mrazík. Odložit roucho? Jak to sakra myslel? Hlavou mi vířila spousta otázek. Možná bych se měl někoho zeptat, co to znamená.
Možná určitě …..
Komentáře
Přehled komentářů
nepřihlásila by ses do soutěže : http://milacek-yaoi.blog.cz/1201/soutez-yaoi#komentare dyštak odepiš na e-mail nebo na blog
Dej Vědět jestli ano
(MiLaCek-YaOi, 5. 2. 2012 15:35)