Andělé a Démoni I.
Andělé a Démoni I.
Lovec
Šel jsem pomalu. Vlastně jsem tenkrát neměl důvod chvátat. Každý člověk někam spěchá, do školy, na pracovní schůzku, nebo domů. Opravdu nemám záminku pro rychlou chůzi. Mohl bych jít do školy, ale proč bych to dělal. Myslím, že už jsem snášel dost té neustálé buzerace ze strany učitelů a spolužáků. Ne. Raději skončím jako levná pracovní síla, než se tam vrátit. A domov? Ten jsem ztratil dnes ráno, když jsem se vypařil a vzal si s sebou pouze batoh, jídlo a další nezbytné věci jako jsou sirky, nebo baterka. Rodičům a staršímu bratrovi jsem nenechal ani dopis na rozloučenou. Stal se ze mě uprchlík, kterého dřív nebo později začne hledat policie. Ne, že by mě to zajímalo.
Tak či tak, momentálně se nenacházím v příliš šťastné situaci. Noční uličky zapadlejší části Londýna jsou ve dvě v noci liduprázdné a mají dosti nehostinnou atmosféru. Jak to vím? Jednoduše, právě se v jedné z nich nacházím. Už ani nevím, jak se tato ulice bez pouličních lamp jmenuje. Po hodině chůze jsem si názvů ulic přestal všímat. Je to vůbec důležité? Nač je třeba znát jméno? Je to jenom obyčejné slovo, které nevyjadřuje nic podstatného. Michael Clarks – prozradí vám snad toto jméno můj charakter. O tom dost pochybuji. Nikdo z těch, kteří mě dnes potkali nezná moje jméno, ani mou osobnost. Pro všechny v tomto městě nejsem o nic víc viditelnější než slupka od banánu. Lidé si jí všimnou až když na ní šlápnou a to jenom proto, aby jí mohli odkopnout co nejdál, nejlépe pod nohy někomu jinýmu. Každým dnem mám stále větší pocit, že mezi tyhle lidi nepatřím. Připadám si jako černé kotě mezi bílými psy.
Z hlubokých úvah mě vytrhl úlek, když jsem v té tmě málem narazil na sloupek. Pozorně jsem si ho prohlédl. Byl celý černý a na jeho konci byla vyobrazena dračí hlava chrlící oheň. Normálně by se mi takováto zvláštnost docela i líbila, ale momentálně jsem byl vystrašený
z každého stínu. Polkl jsem, protože mi vyschlo v krku. Nebyl to nijak příjemný pohled.
Najednou jsem zaslechl zvuk. Vzdáleně se podobal krokům. Je to tak! Když jsem se otočil spatřil jsem zahalenou postavu vysokého muže, jenž stál za mnou. Čekal jsem, jestli půjde ještě blíž a byl jsem připraven na útěk, ale ta cizí osoba zůstala na místě a stále hleděla mým směrem. Hlavou mi vířily pouze dvě možnosti. Buď zůstanu, nebo vezmu nohy na ramena. Bylo napjaté ticho, které nepřerušil ani jediný slabý zvuk.
Nakonec jsem se otočil a rozběhl se po vydlážděném chodníku pryč. Neměl jsem čas přemýšlet, jestli nejsem trochu paranoidní, ale raději jsem nic neriskoval a utíkal. Ten chlap mohl být klidně nějaký úchyl, nebo obchodník s bílým masem. Ani v jednom případě jsem se mu nechtěl dostat do rukou, a tak bylo nejlepším řešením útěk.
Zabočil jsem do větší ulice, která byla alespoň trochu osvětlena na několika místech párkem téměř rozbitých lamp. Neslyšel jsem za sebou žádné kroky, za což jsem byl nesmírně rád. Nemyslete si, že jsem úplný zbabělec, ale věřte mi, že když stojíte uprostřed noci v neosvětlené uličce – v nebezpečné čtvrti, a potkáte muže, který vás zarytě pozoruje, utekli byste také. Pokud tedy nejste po zuby ozbrojený kulturista. Nikdo jiný nemá jistotu, že odtud vyleze v celku. Ani nevím, proč jsem sem šel. Nejspíš mě něco táhlo do této odlehlé končiny. Na druhou stranu jsem tu
v bezpečí před policií, která mě už nejspíš hledá. Otázkou je, co je horší? Být chycen policií, nebo potulujícími se vrahy a úchyláky.
Dřív nebo později bych měl začít přemýšlet, co budu dělat. Vrátit se nemůžu, ani nechci, ale zůstat na tomto nebezpečném místě je dost riskantní. Jídlo mi vystačí ještě tak na zítřek a peněz s sebou moc nemám. Možná bych si měl najít nějakou práci, ale kdo by zaměstnal šestnáctiletého kluka, špinavého od hlavy k patě, který na první pohled utekl z domova. Odpověď zní nikdo! Rychle a stručně shrnuto, jsem ve čtvrti kriminálníků, nemám žádnou zbraň, ani jídlo a už vůbec ne peníze. Pesimistický člověk by to dávno zabalil, ale to není můj styl. Budu se snažit to nějak zvládnout, dokud budu dýchat.
Postřehl jsem nad sebou nějaký pohyb. Zareagoval jsem cuknutím. „Ale no tak! Přece se nelekneš každého stínu!“ nadával jsem si v duchu, ale má intuice byla na pozoru. Něco tady nehrálo.
Následovala hlasitá křaplavá rána. Prudce jsem se otočil za zvukem a vzápětí si oddychl. To jenom víko od popelnice se kvůli větru přibouchlo. Počkat! Větru? Zatrnulo mi hrůzou. Celý večer bylo absolutní bezvětří. Dokonce ani teď jsem nepocítil sebemenší vánek ve vlasech. „Co to teda bylo, sakra?“ přemýšlel jsem v duchu a cítil jak mé srdce tluče jako splašené na poplach a křičí: „Utíkej!“
„Tak, tady ho máme.“ ozval se studený a pobavený hlas jenom kousíček ode dveří nějakého starého bytovního domu po mé pravici. Hrklo ve mně, div jsem nenadskočil metr do vzduchu. Okamžitě jsem o krok ustoupil a zadíval se na postavu zahalenou v tmavé pláštěnce – ano, ten muž z vedlejší ulice!
Cítil jsem, jak mi všude po těle naskakuje husí kůže. Vypadal opravdu nebezpečně. Nejen proto, že se mu na zádech houpal lehce zakřivený meč, dlouhý asi jako jeho paže. Nejvíc mě však vyděsily ty jeho oči. Byly ledové a bez slitování. Projel mnou chlad, jako čepel z chladné oceli. Začal jsem tušit, že toto setkání pro mě nebude nejpříjemnější.
„K-kdo jste?“ snažil jsem se ovládnout svůj hlas a mluvit klidně a vyrovnaně, abych nedal najevo strach. Ovšem podle jeho poušklíbnutí jsem si domyslel, že se mi to přeci jen nepodařilo. Stálo mě to spoustu duševních sil, abych držel hlavu zpříma a nesnažil se uhnout pohledem před těma jestřábíma očima.
„Říkají mi lovec.“ jeho hlas byl snad ještě děsivější, než celý zevnějšek. Vstávaly mi chloupky na rukou a v krku jsem měl sucho. Polkl jsem a raději nic neříkal. Nejspíš na mě bylo na první pohled poznat, že mám docela strach, ale evidentně to ignoroval a v očích se mu pobaveně zablýsklo.
„A ty jsi moje kořist.“
„C-co? Já? Proč? Co jsem provedl?“ vysoukal jsem ze sebe jednu otázku za druhou, aniž bych nad tím vůbec nějak přemýšlel. Prostě se to ze mě vylilo jako voda z rozbité skleničky. Vůbec jsem nechápal, co tím myslí. Jak jako jeho kořist? Upřímně, byl jsem více než vyděšený.
„Neboj se. Nic se ti nestane. Možná.“ lehce se poušklíbl a udělal krok vpřed.
Byl jsem natolik vystrašený a překvapený zároveň, že jsem nebyl schopen ani o krok ustoupit, natož utéct někam do bezpečí. Když o tom teď přemýšlím, asi bych daleko neutekl. Nikdy jsem nebyl žádný sportovec a ten chlápek vypadal opravdu vytrénovaně. Určitě by mě chytil hned po pár krocích a pak by to bylo zajisté ještě horší.
Přišel ještě blíž a chytil mě prstama za bradu. Snažil jsem se ucuknout, ale měl pevný stisk. „Hmmm...... budeš se líbit, andílku.“
Hned na to jsem ucítil tupou bolest na spánku a celý svět zčernal. Na smysl té poslední věty jsem přišel až o něco déle, protože v tu chvíli jsem nebyl ve stavu vhodném pro přemýšlení. Cítil jsem se tak odlehčený, jako kdyby se mě žádný problém už netýkal. Jako na vodní hladině. Svoboda. Klid. Čas pomalu plynul. Začínal jsem mít chuť v té tmě zůstat napořád a neprobouzet se. Bylo tam tak příjemné. Chtěl jsem zakořenit jako strom a přežívat bez vědomí o tom, co se děje skutečném světě, plném zloby, nenávisti a nekonečné samoty.
Ale pak přišlo probuzení ...
Komentáře
Přehled komentářů
To vypadá zajímavě,jdu číst dál... :3
kated
(www.kagome-sora.blog.cz, 22. 1. 2012 14:06)
dnes sem našla tvojí stránku a hned první kapča týhle originálky se mi líbila xD .....takže jdu na další :D
PS: výsadně si čtu jenom originálky xD nwm proč, ale je to pro mě lepší páč si můžu postavu sama vymyslet :D (no s tvojí pomocí popisu)
OwO
(Cheer32, 9. 6. 2012 21:06)Souhlasím s Kated, mimo to, první díl se mi moc líbil. :) Uvidíme, jaký budou další. Určitě čekej mé konečné shodnocení! ^w^
Hm...
(Kat, 29. 3. 2013 16:07)