Jdi na obsah Jdi na menu
 


Dva světy, ale jen jedno přání 5.

7. 12. 2009

 

Dva světy, ale jen jedno přání 5.

 

Vzbudila jsem se. Ležela jsem někde pod stromem. Na chvíli jsem zadoufala, že je to moje bříza, ale pak jsem si všimla, že není.

Zvedla jsem hlavu. Všude okolo mě byl les a kousek dál byla vidět nějaká pěšina, po které občas někdo projel s vozem.

Počkat?! S vozem....??

Zvedla jsem se a i když mě bolelo celé tělo, udržela jsem se na nohou.

 

Vzpomněla jsem si na to auto, na tu blbost i na krev, která mi stékala po hlavě dolů. Podívala jsem se na své ruce a ohmatala si i zbytek těla. Nikde nic! Vypadal jsem, jako bych nikdy žádnou nehodu neměla.

Nechápala jsem, jak jsem to mohla přežít a co dělám tady? Kdybych se probudila v nemocnici tak by to ještě dávalo smysl, ale v lese?

Po cestě přejel další vůz.

Zamračila jsem se. To je zvláštní. Vždyť dnes už jezdí jen auta a kamióny a ne vozy. Vešla jsem na štěrkovou cestu která dál mizela za zatáčkou.

 

„Hele kohopak to tu máme?“ uslyšela jsem velice nepříjemně úlisný hlas. Za mnou stálo pět dospělých mužů s klacky v ruce. Zbledla jsem.

„Co-co chcete?“

„Chceme si vzít všechno, co máš u sebe.“ odpověděl nejspíš jejich velitel.

„Ale já nic nemám.“

„To nevadí, tak si alespoň vezmeme tvoje oblečení.“ řekl zase ten mohutný muž a ostatní se hlasitě rozesmáli.

Nasucho jsem polkla. Jak se z toho vymotám? Proti nim nemám šanci.

 

Jeden muž s krátkými blonďatými vlasy šel ke mně a chytl mě za loket.

„Nechtě mě, prosím.“ začala jsem žadonit, protože jsem z nich měla opravdu strach.

Na nějakou sebeobranu můžu zapomenout. Sotva se držím na nohách a oni jsou moc silní.

 

„Být vámi pánové, nechal bych ji na pokoji.“ ozval se klučičí hlas

 

„A co nám tak můžeš udělat prcku?“ zeptal se Velitel a udělal krok k němu.

Chlapec s blond vlasy a v oranžovo-černý kombinéze se jen pousmál a ukázal na čelenku, kterou měl na čele. Když Velitel zahlédl čelenku, zblednul. Na čelence byl nějaký znak připomínající list.

„Hoši, to je ninja, rychle odsud.“ zavelel jejich vůdce a ostatní ho při slově ninja velmi rádi následovali hluboko do lesa.

 

„Jsi v pořádku?“ přišel ke mně.

„A-ano.“ trochu jsem se pousmála, aby mi věřil.

Pomohl mi na nohy.

„Jak se jmenuješ?“ zeptala jsem se

„Naruto.....Uzumaki Naruto a ty?“

„Já jsem Luchia.....“ Ani nevím proč, nebo kde jsem to slyšela, ale chtěla jsem ještě dodat ..Hyuuga Luchia. Naštěstí jsem se včas zastavila.

 

Usmál se na mě.

Po chvíli přišli ještě dvě další osoby. Drobnější dívka s hnědými vlasy a vysoký kluk s černými vlasy.

„Kdo je to Naruto?“ zeptala se dívka a ukázala na mě.

 

„Náhodou jsem ji zachránil, když jí přepadli lupiči.“ odpověděl

„Jak se jmenuješ?“ zeptala se mě zase ta dívka s přátelským úsměvem.

„Luchia.“ koukala jsem z jednoho na druhého.

Všimla jsem si, jak ten druhý chlapec zpozorněl, při vyslovení mého jména a potom se smutně koukal do země.

 

„Já jsem TenTen a tohle je Neji. Naruta už nejspíš znáš.“

„Co tu vůbec děláš, tak daleko a sama?“ zeptal se Naruto

„Já....já....nevím.“

„No nevadí, můžeš jít s náma do Písečný, jestli chceš.“

„Tak dobře.“

Písečná? To město vůbec neznám. Celé je to tu nějaké zvláštní a …..

Potom jsem i vzpomněla. Ninjové! Naruto je ninja! Gaara mi vyprávěl, že v jeho světě jsou ninjové.

„Vy-vy jste ninjové?“ zeptala jsem se.

 

„No jasně!“ Naruto si stoupnul: „A já budu ten nejlepší, stanu se Hokagem.“ zvedl pravou ruku směrem k nebi.

„Naruto, uklidni se jo?“ zpražila ho TenTen a vrátila se k Nejimu, který ji chytil kolem pasu.

Nemohla jsem se na to koukat. Otočila jsem se a šla směrem, kterým jsem si myslela, že je ta Písečná, nebo co? Vždyť už je to jedno....

„Hééj....počkej!“ rozběhl se za mnou Naruto a ti dva ho tiše následovali.

 

KONEC 5 ČÁSTI

--Míříme do Písečný a Luchia vůbec netuší, co je to zač? Co se děje s Nejim?

 

Neji a TenTen:

Obrazek

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

Portrét



Poslední fotografie




Archiv

Kalendář
<< srpen / 2019 >>