Dva světy, ale jen jedno přání 4.
Dva světy, ale jen jedno přání 4.
Tentokrát bylo zase ráno......
Ráno, bez jediné chybičky........
Opět žádný déšť, na obloze se proháněly bílé mraky připomínající nadýchané peřiny......
Procházela jsem lesem, dokud jsem nenarazila na malou prosluněnou mýtinku......
Byly tu spousty květin. Od malých sněženek až po slunečnice vzadu u stromů......
Ani snad nemusím říkat, že nejvíc mě zajímal Gaara, který ležel na zádech a měl zavřené oči.
Vypadalo to, že snad spí.....
Když jsem se otočila a chtěla jít pryč, abych ho nevzbudila, otevřel oči: „Kampak jdeš?“
„Teď už nikam.“ zase jsem se otočila zpátky.
Pousmál se, ale pak hned zase zvážněl: „Luchio. Musíme si promluvit.“
Ten tón se mi nelíbil, znělo to jako kdyby šel na popravu.: „Ano?“ sedla jsem si vedle něj.
Já.......nevím jak to říct.....“ bylo na něm vidět, že je kapku nervózní.
„Prostě to vyklop.“ usmála jsem se.
„Dobře. Prostě, poslední týden jsem nějakej divnej. Teda hlavně pro ostatní tam u nás. S nikým se moc nebavím a jediný na co myslím a na co se těším, je až si půjdu lehnout a budu zase tady.......s tebou.“ ta poslední slova řekl velice tiše, ale já je přeci jen slyšela.
Zamrkala jsem, tohle na mě bylo moc.
„Gaaro?“ podíval se na mě: „Já jsem na tom úplně stejně.“ podívala jsem se do země a úplně jsem cítila jak rudnu.
Uchechtnul se: „Víš, že jsi roztomilá, když se červenáš.“
Zrudla jsem ještě víc. Musela jsem už být jako čerstvé rajče.
Zvedl ruku a chystal se mě pohladit po vlasech, ale to se nestalo. Jeho ruka projela mou hlavou, jako bych byla duch.
Lekla jsem se a on stáhnul svou ruku zpátky.
„Co-Co se to.......co to má být?“ zpanikařila jsem.
„Psst...uklidni se, v tomhle světě jsou nejspíš lidská těla nehmotná.“ uklidňoval mě.
Po chvíli jsem se zase uklidnila.
„Za chvíli mi zazvoní budík, budu muset jít.“ řekla jsem
„Dávej na sebe pozor.“ usmál se na mě
Potom jsem zmizela.
Zazvonil budík. Vzbudila jsem se a smutně se koukala do země. Na jednu stranu jsem byla hrozně moc šťastná. Vždyť jsem se dozvěděla, že mě má Gaara rád přeci o něco víc, než jen jako kamarádku ale zároveň jsem byla smutná z toho, že se ho nikdy nebudu moc dotknout.
Ukápla mi slza.
Ani nevím, jak dlouho jsem tam seděla a nepřítomně zírala do prázdna.
Sakra škola!
Rychle jsem na sebe hodila oblečení a spěchala do školy. Bez snídaně jsem se vyřítila z domu. Běžel, co nejrychleji, abych stihla školu včas.
Ještě mám 10 minut.
Naději jsem ještě měla. Opět jsem se myšlenkami zatoulala mimo tento svět. Řekla jsem si, že i když se asi nikdy nepotkáme, stačí mi vědět, že mu na mně záleží.
Běžela jsem přes přechod, stále zabraná do svých myšlenek.
Koutka oka jsem zahlédla tmavě modré auto. Řítilo se vysokou rychlostí a mně v tu chvíli bylo jasné, že to nemůže ubrzdit. Řítilo se totiž přímo na mě.
Připadalo mi, jako by se zastavil čas. Bála jsem se.
Ucítila jsem prudkou bolest po nárazu do břicha a nakonec jsem spadla na zem a ještě se praštila do hlavy.
Potom už byla pouze tma.......
KONEC 4 ČÁSTI
--Zemře nakonec Luchia, nebo ne? Co se potom stane?
PS: nebojte, ještě bude pokráčko!!