Dva světy, ale jen jedno přání 2.
Dva světy, ale jen jedno přání 2.
Ráno mi bylo trochu divně. Ne, jako z nemoci, spíš pocitově.
Ten sen byl tak skutečný a při tom vím, že to byl jenom sen. Bohužel.
Nevěděla jsem, co si mám myslet. A při představě, že už se mi tenhle sen nemusí nikdy zopakovat, jsem trnula hrůzou. Hlavně jsem doufala, že ho zase v noci udím, možná jsem byla schopná přežít celý den jen kvůli tomu.
Hannah se do třídy přiřítila jako rachejtle a hned zamířila k mé lavici.
„Že neuhodneš, co se mi stalo.“
Teda, ta má nějak moc novinek najednou.
„Nevím, co?“
„Zítra budu mít narozeniny a rodiče se rozhodli koupit mi psa.“ nadšeně zadupala do země.
O jejím přání z dětství moc dobře vím. Už od pěti let chce mít doma psa, ale rodiče jí ho nechtěli koupit a zamlouvali to tím, že je ještě moc malá, na to, aby se starala o tak velké zvíře. Teď když už jí bude (zítra) 17, je nejspíš dostatečně velká.
„No to je paráda. Musíš mi ho potom někdy ukázat.“
„Jasně.“
„Jo, dneska jdu navštívit Soru do nemocnice, nechceš jít taky?“
„Aaa.....ráda bych, ale mám doučování z matematiky.“ bylo vidět, že je jí to opravdu líto.
„To neva, tak příště.“ usmála jsem se.
Po škole jsem opět zašla za Sorou. Byla ráda a asi dvě hodiny jsme si povídaly. Potom jsem se rozloučila a vrátila se domů.
Trochu jsem pomáhala ségře s Angličtinou, ale myšlenkami jsem stejně byla úplně mimo a tak jsme toho nechaly.
Když se blížil večer, byla jsem pěkně nervózní. Doufala jsem, že se vrátím do toho krásného snu, ale zároveň jsem se hrozně bála opaku. Snažila jsem si sama sobě namluvit, že i kdyby se ten nikdy nezopakoval, že to vůbec nevadí a život jde dál. Ve skutečnosti jsem si tím nebyla vůbec jistá.
Šla jsem spát už v osm a opět jsem bez problémů usnula.
Les......
Oddychla jsem si.....
Přece jen se mi to podařilo......
Bylo pravé poledne a na nebi se nenacházel ani jediný mráček.....
Přemýšlela jsem o tom, co je to za nádherné místo a přitom jsem ležela pod stromem a zírala na nebe.....
„Vypadá to, že jsme se tu zase potkali.“ …..ten hlas.....rychle jsem se zvedla a rozhlédla se. Stál kousek od místa, kde jsem před chvílí ležela a opíral se o strom.
„Ahoj, Gaaro.“
Pokývnul hlavou na pozdrav.
„Nevíš náhodou, jak to, že jsme se zase potkali ve snu a na úplně stejném místě?“ zeptala jsem se ho a doufala v kladnou odpověď. Bohužel jsem se jí nedočkala Gaara jen pokrčil rameny.
„To opravdu nevím....., ale jestli je tohle jenom sen, tak nemůžeš být skutečná.“
„Ale já jsem skutečná. Bydlím v New Yorku.“
„O tom jsem nikdy neslyšel.“ vyvalila jsem na něj oči. Podle mě je New York dost známé město.
„A kde teda bydlíš ty?“ zeptala jsem se
„V Suně.“
„To zase neznám já.“ zasmála jsem se.
„To je opravdu zvláštní.“
Chvíli po tom, co to řekl, jsem se na příkaz budíku vzbudila.
Byla jsem absolutně přesvědčená, že se večer zase uvidíme a tak mi den utíkal zoufale pomalu. Nejdřív sedm hodin ve škole a potom návštěva Sory. Všechno se mi jakoby míhalo a já se ne nic pořádně nesoustředila.
„Lili! Co se děje?“ zeptala se mě Sora .
„N-nic!“ zalhala jsem.
„No tak, to už je po druhé, kdy mi neodpovídáš na otázku a vypadá to jako, kdybys vůbec neposlouchala.“ nedala se jen tak ošálit.
„Ne...to...jen.....musím o něčem přemýšlet.“
„A o čem? Víš, že mě to říct můžeš.“ chytla mě za ruce.
To byla pravda. Sora by to nikomu neřekla. Mohla jsem jí to říct.....chtěla jsem jí to říct.
„ Víš co, až zítra. Už musím jít.“ rozmyslela jsem si to.
„Dobře.“ usmála se na mě,. Věděla, že nemá naléhat.
Začalo se stmívat. Normální lidé si vyšli na večeři, nebo do kina. Já šla spát.
KONEC 2.ČÁSTI
--Zdá se, že existuje ještě další svět a Gaara žije zrovna v tom druhém? Jak to všechno dopadne?