Dva světy, ale jen jedno přání 1.
Dva světy, ale jen jedno přání 1.
Hvězdy! Nekonečně velké množství stále stejných třpytících se teček. Někomu mohou připadat obyčejné a nudné, ale já stále věřím, že za tou kupou hvězd se ukrývá jiný svět, než je ten náš. Mnohem lepší svět, kde nejsou žádná auta, která by ničila vzduch svými výpary, ani žádné jaderné a biologické zbraně, které již vzaly mnoho nevinných životů.
Ano! Jsem si tím jistá! Někde musí existovat takovýto svět...........možná.........se do něj jednou podívám......
Z úvah mě vytrhl fakt, že už jsou tři v noci a že bych možná měla jít spát. I když se mi vůbec nechtělo, musela jsem se překonat, už z prostého důvodu: Za tři hodiny vstávám. S hlavou plnou myšlenek jsem si lehla do své měkké postýlky.
Nejde to!
Ani po půl hodině jsem neusnula a tak jsem si vzala peřinu a lehla jsem si na zem. Nevím proč, ale tohle pokaždé zabere. Díky tvrdé podlaze jsem se brzy ponořila do světa snů.
Les....
Rosa....
Ležela jsem v nějakém lese. Bylo ráno a první paprsky slunce mi vesele skotačili na rukou.....
„PÍP! PÍP! PÍP!“
Zazvonil budím a velice drze si koledoval o to, aby ho někdo (někdo jménem Lili) sešrotoval svou červenou bačkorou.
„To snad není pravda!“ Zívla jsem a dál jsem ležela na zemi.
Do pokoje přišla mamka: „Lili! Vstávej už musíš do školy.“ podívala se na mě: „A proč ležíš na zemi?“
„To nic, nemohla jsem včera usnout a tak jsem si lehla na zem.“
Podívala jsem se z okna. Bylo hnusně. Těžké tmavě modré mraky vypadaly, jako kdyby byly připraveny každou chvíli vypustit pořádný liják. Nejspíš je vůbec nezajímalo, co si o tom myslíme my, lidi. Vzpomněla jsem si na svůj kratičký sen. Bylo tam krásné slunečné ráno.
„To zas bude den.“ řekla jsem si v duchu, když jsem se přistihla jak se mi u snídaně zavírají oči. Nakonec jsem se trochu probrala vlažnou sprchou a spolu se svou mladší sestřičkou Jane jsme se vydali do školy.
Jane chodí do 1.B na u samou školu jako já, ale já chodím o rok výš do 2.A . Zula jsem si boty a šla jsem do své třídy. Většina spolužáků tam už byla, kromě Nicka, který odjel do Egypta, a mojí kamarádky Sory. Ta byla už týden v nemocnici, měla nehodu na kole a spadla ze srázu. Naštěstí mám ve třídě ještě jednu dobrou kamarádku, Hannah.
„Ahoj Lili!“ pozdravila mě Hannah!
„Ahoj.“
„Musím ti něco říct........prostě MUSÍM!!“
„Tak povídej.“ položila jsem si tašku k lavici.
„Tady ne.....pojď se mnou.“ táhla mě s sebou na záchody, kde zrovna nikdo nebyl.
„Tak dělej, musím si ještě dopsat úkol do matiky.“
„Dobře....víš, co se stalo?“ zeptala se a přitom se culila od ucha k uchu.
„Ne...ale možná jsi mi to chtěla říct.“ zakoulela jsem očima.
„No tak poslouchej......Joe.....mě včera pozval na rande!!“ vypískla nadšením.
„No vidíš.“ usmála jsem se: „Tak ses konečně dočkala.“
Hannah začala samou radostí skákat až se jí blonďaté kadeře houpaly na zádech jako divoké vlny. Byla jsem ráda, že je šťastná. Alespoň někdo.
Vrátily jsme se zpátky do třídy akorát na zvonění. Naštěstí máme matiku až druhou hodinu, jinak bych od učitelky dostala zase nějakou poznámku za nesplněný úkol. První hodinu jsem měli Dějepis. Zrovna probíráme Antický Řecko, což se mi moc líbí. Mám ráda Pravěk, Starověk a Středověk a to z jediného prostého důvodu, nejsou tam žádné střelné zbraně, ani žádná podobná verbeš.
Po škole jsem zašla za Sorou do nemocnice. Byla opravdu ráda, že jsem přišla.
„Ani nevíš jaká je tu nuda!“ stěžovala si celkem nahlas. Možná chtěla, aby jí sestřičky slyšely.
„Víš o tom, že Joe pozval Hannah na rande.“
„Hééj...fáákt??!!!“ překvapeně vyskočila z postele.
„Jo....hele, myslím, že by ses měla vrátit do postele, nebo ti ještě mimo rušení nemocničního klidu vynadají za maření léčby.“
„??.....mluv normálně jo?“ koukala na mě jako na tvrdé Y , ale poslušně se vrátila do postele.
„Tak kdy tě pustěj?“ zeptala jsem se po chvíli.
„Nevím, ale říkají, že se hojím dobře, tak asi příští týden....Já tu umřu nudou!“ smutně koukala do země.
„Neboj, jestli chceš, tak tě zítra přijdu zase navštívit.“ navrhla jsem.
Bylo mi jasné, že bude souhlasit. Taky, že jo. Nadšeně vypískla.
„Děkuji Lili.“
I když je Sora praštěná, drzá, hádavá a pěkně tvrdohlavá, mám jí o něco radši než Hannah. I přes svojí ukecanost je u Sory cizí tajemství absolutně v bezpečí, zatímco u Hannah jeden nikdy neví.
„Už budu muset jít, tak zítra, ahoj.“ zvedla jsem se k odchodu.
„Ahoj.“ trochu posmutněla.
Opravdu jí to nezávidím. Dva týdny zavřená mezi čtyřmi stěnami. To není nic pro mě.
Večer jsem usnula poměrně brzy. A tehdy se mi o něm poprvé zdálo....
Zase ten podivný les.....
Tentokrát byl večer......
Zvedla jsem se z navlhlé trávy a šla dál až ke konci lesa.....
Na konci lesa byla hluboká propast a daleko na západě se třpytila hladina moře, kde právě zapadlo slunce.......
Přišla jsem blíže k propasti a sedla si na zem......
Chtěla jsem si vychutnat ten pohled na slunce mizící hluboko v moři a zároveň jsem zachytávala jeho poslední paprsky.....
Ještě než slunce stačilo úplně zmizet jsem zahlédla, že o kus dál někdo leží. Byla tam o něco vyšší tráva, tak jsem neviděla, kdo to je.......
Došla jsem až k němu. Byl to kluk Měl jasně červené vlasy a nad levým okem měl nějaké znamení. Jenom jsem tam stála a pozorovala ho. Byl opravdu moc hezký......
Po chvíli otevřel oči. Nejkrásnější oči jaké jsem kdy viděla. Byly modro-zelené a bez panenky.....
Chvíli se na mě jenom koukal a pak sametovým hlasem pronesl: „Tohle je sen?“
„Myslím, že ano.“ odpověděla jsem na jeho otázku.
Rozhlédl se po okolí: „Je tma, měl bych už jít.“, vstal a otočil se zpátky na mě: „Kdo jsi?“
„Jmenuji se Luchia.“ nevím proč, ale řekla jsem mu svou přezdívku. „A ty?“
„Gaara“ odpověděl a potom zničeho nic zmizel.
KONEC 1. ČÁSTI
--Co je ten Gaara vlasně zač? A jak se to bude dál vyvýjet?
pokračování zase ve středu :-)
Hannah:
